Věrovítovi se podlamovala kolena vyčerpáním. Jeho síla slábla a nemocných stále přibývalo. Uběhly už tři dny, co ho tu bratři nechali. Byl naštvaný, i když chápal, proč se tak rozhodli. Byl zatím pouhý novic a veškerý svůj čas v klášteře strávil modlitbami a pomocí v blízkém hospitálu. Věděl proto jen málo o boji proti temnotě, ale dost o léčení a mírnění bolesti. Navíc se zdálo, že byl požehnán a nemoc se mu zatím vyhýbala. V rohu místnosti kdosi zoufale zachroptěl. Další z těch, kterým už nedokázal pomoci. Od ranní modlitby třetí.

Než se stihl propadnout hlouběji do své beznaděje, rozrazily se dveře hospody. Dovnitř vpadl zkrvácený muž, bledý jako stěna. Na první pohled bylo vidět, že je vážně raněný. „Pomozte,“ zachroptěl a zhroutil se k zemi.

Na Věrovíta to zapůsobilo jako ledová sprcha. Rychle se zvedl a rozběhl se k němu. Hrábl do torny pro Obvazy a pokusil se mu zaškrtit ránu. Věděl však, že to nebude stačit. Přiložil na něj proto ruce a začal rychle odříkávat modlitby. Po dnech zmaru už ani nedoufal, že ho bůh ještě vyslyší. Všiml si ale, že se rána přeci jen začala okamžitě hojit. Bůh byl stále s ním, pomyslel si. Poprvé po dlouhé době se radostně usmál.

Kdesi nalevo od něj se zatím ozvaly pomalé kroky. K hospodě se blížil divoce vypadající muž se zakrváceným mečem. Věrovítův úsměv okamžitě zmizel. Bylo mu jasné, čí krev na meči je. Ještě větší děs ho však ovládl, když se tomu muži zadíval do očí. Byly černé, zlověstné a temné. Poznal, že jsou to oči démona.

Chvatně šátral ve své torně, ale jeho ruce byly jako z kamene. Z úšklebku toho muže poznal, že ví, jaký má strach. Démon se začal usmívat a při chůzi zlehka promáchl mečem.

„Toto místo je pod ochranou boží,“ zachroptěl zoufale chlapec a vytáhl posvátný přívěsek. To démona rozzuřilo. Vyrazil bleskově proti klerikovi a sekl mu po hlavě. V tu chvíli se však vzduch kolem Věrovíta jasně rozzářil. Zbraň zůstala viset těsně nad jeho hlavou a démon rozzuřeně zavrčel. Chlapci se konečně podařilo vytáhnout Flakón svěcené vody a chrstnul ji démonovi do očí. Ten zaječel a nechal svou zbraň spadnout na zem. Věrovít na nic nečekal a bodl. Tělo démona se sesulo k zemi a vzduchem zavanul pach síry. „Díky, bože!“ zašeptal chlapec, padl na kolena a hleděl vzhůru k nebi.